Stochovská kaplička se zázračnou vodou - Rakovnicko.cz

Rakovnicko.cz - regionální portál | Informace, Zprávy, Akce, Katalog firem, Inzeráty, Fotogalerie

Dnes je 19. březen 2024 | Svátek má Josef

Zpravodajský servis

Zpravodajství

iSEZNAM Rakovnicka

Pamětihodnosti

Paměť regionu

Odkazy

Archiv zpráv

Nejčtenější články
Další články z rubriky

Stochovská kaplička se zázračnou vodou

Voda, prameny, studánky

Stochov - Konopas / V lokalitě zvané Konopas u Stochova poblíž Nového Strašecí na Rakovnicku lze nalézt pramen údajně zázračné vody léčící oční potíže.

Datum 06. 10. 2009 Autor Rakovnicko

Stochovská kaplička se zázračnou vodou
Stochovská kaple
V Konopase, dnes zahrádkářské kolonii, při cestě ze Strašecí ke Stochovu, byla nedaleko lesíka v sousedství cesty u studánky vybudována roku 1856 manželi Kurzveilovými kaple Panny Marie. Pramenitá voda byla svedena pod základy stavby a uvnitř uprostřed podlahy vyzděna malá studánka s křišťálově čistou vodou, která měla údajně léčivou moc. Podle pověsti pomáhala uzdravovat oční nemoci. A opravdu, dodnes dle místních obyvatel navštěvují tento pramen lidé například až z Moravy, aby načerpali vodu z tohoto pramene, kterou dovážejí svým příbuzným, kteří mají oční problémy a tato voda jim údajně ulevuje od jejich zdravotních potíží. Nejznámějším případem byla kdysi podle vyprávění místního občana manželka majitele pozemku, která trpěla těžkou oční vadou. Jelikož však její zdravotní problémy pominuly právě po užívání této vody, nechala žena s manželem na důkaz uskutečnění zázraku postavit již výše zmiňovanou kapli. Vážně poškozenou kapli opravili počátkem 90. let minulého století Dobrovolní ochránci přírody pod vedením pana Františka Červenky. Lokalita se nachází na pomezí hranic Kladenska a Rakovnicka a je dobře značená na mapách.

Mapa:

Zobrazit místo Stochovská kaple na větší mapě
 
Zdroj, foto: Archiv Rakovnicko.cz

 

Fotogalerie k článku Stochovská kaplička se zázračnou vodou

Stochovská kaplička se zázračnou vodou Stochovská kaplička se zázračnou vodou Stochovská kaplička se zázračnou vodou Stochovská kaplička se zázračnou vodou

Diskuze k článku Stochovská kaplička se zázračnou vodou

Přidat komentář

Vaše jméno: Váš email:

Text komentáře:

Kolik je na jedné ruce prstů? Kontrolná otázka

Miroslav Provod E-mail centrum11 [a] volny.cz Komentář vložen 12. 07. 2011, 10:03

Miroslav Provod


Statická elektřina - vodní prameny - nové pojetí historie - manipulace napětím buněčných membrán - životní prostředí - energie vodních toků - medicína dávných civilizací - nové pojetí sakrálních staveb - nové energetické zdroje

Aura u organické i anorganické hmoty

Pojem aura je všeobecně spojován s lidským tělem. To by mohlo být zavádějící, když v dalším výkladu budu dávat do souvislosti auru s veškerou hmotou.
V historii termínem aura se označuje vyzařování celého lidského těla, které tvoří jakýsi světelný obal těla a je různého zabarvení. Tvar a barva jsou určovány duševními hnutími člověka i stavem jeho těla. Aura je determinována řadou faktorů jako strava, působení slunce, průběh fyziologických procesů, afekty i myšlenky, dýchání atd. I když je aura neviditelná, prostupuje a obklopuje všechny druhy hmoty. Princip aury zůstává dosud nevyjasněn. Nepodařilo se uspokojivě zjistit, v čem tento jev spočívá. V průběhu několikaletých experimentů s aurou jsem zaznamenal ještě další dvě energetické složky, které jsou průvodním jevem náboje statické elektřiny veškeré hmoty. Nazval jsem je " Zóny a Interzóny" (viz http://www.mirolavprovod.com - chapters/2003, 3. Diagrams). Kliknutím se grafy zvětší.

Energetické zóny kopírují tvar aury v určitých rozestupech jako slupky.. Prostupují kovy, zeminou i budovami a jejich dosah nelze zjistit. Interzóny jsou ve většině případů čtyři, nacházejí se mezi energetickými zónami a jsou přilehlé k energetické zóně, která směřuje k auře zdroje energie. Je jich velké množství a vytvářejí hustý trojrozměrný rastr.

Empirický výzkum.

Podnětem pro empirický výzkum se stal dotaz, zda mohou mít kondenzátory také auru, když mají podobný náboj jako buněčné membrány. V té době jsem prostřednictvím kovové virgule shromažďoval statistické údaje o velikosti aury osob, proto bylo snadné se přesvědčit, že kondenzátory mají ve svém okolí obdobnou auru jako lidské tělo. Toto zjištění se stalo impulsem pro intenzivní výzkum, při kterém jsem zaznamenal dosud nepublikované vlastnosti statické elektřiny.
Prvním poznatkem bylo, že s objemem aury kondenzátorů lze manipulovat změnami napětí na elektrodách. Z dalších experimentů vyplynulo, že prostřednictvím kondenzátoru lze také manipulovat s velikostí aury lidského těla, tedy i napětím na buněčných membránách. Uchopí-li asistent nabitý kondenzátor, získá s kondenzátorem společnou auru. Manipulace s napětím náboje kondenzátoru se projeví změnami napětí náboje na buněčných membránách asistenta.

Následné experimenty potvrdily, že organismy i veškerá hmota – vodní toky, elektrické zdroje, rozvody elektrické energie a chemické reakce mají také náboj statické elektřiny, auru zóny a interzóny. Pro získání společné aury mezi veškerými náboji statické elektřiny platí stejné pravidlo, jako u kondenzátorů a osob – překrytí aury aurou jiného náboje. Překrytím aury libovolného počtu nábojů, splynou náboje v náboj společný se společnou aurou. Stejně jako v mnoha nejrůznějších případech platí tedy, že vyprodaný sportovní stadión tvoří s diváky a hmotou stadionu společný náboj se společnou aurou. Obrovitou auru protínají zóny jiných nábojů a zvyšují náboj stadiónu. Ve společném náboji dochází samovolně k vyrovnání energetických hodnot všech nábojů, včetně jejich chemických vlastostí. U fanoušků, kteří náboj svého těla zvětšili alkoholem, dojde k dalšímu navršení napětí na buňkách (i mozkových), což se projeví ztrátou sebekontroly. Do stejného stavu se mohou dostat lidé i v jiných případech.

U hornin a některých jiných hmot nelze auru identifikovat. Neznamená to, že auru nemají, energetická hodnota jejich aury je jen menší než citlivost virgule. U takových hmot lze prokázat přítomnost aury zvýšením její hodnoty. Toho lze docílit, umístíme-li hmotu s neidentifikovatelnou aurou, na několik hodin do okolí hmoty, která vykazuje velkou auru jako např. kovy, vodní toky apod. Horniny a i jiné hmoty tak získají s aktivačním zdrojem společnou větší auru. Svůj energetický zisk po odstavení od zdroje budou několik hodin pozvolna ztrácet.

Je snadné experimentálně ověřit, že stejně jako aktivační hmota s horninou jsou v interakci i ostatní hmoty včetně organismů. Lze experimentálně prokázat, že v lidském těle, které získává od jiné hmoty větší auru, probíhá stejný energetický proces jako u kondenzátorů – zvyšování elektrického napětí na buněčných membránách.



Grafy – popis

Deset ukázkových grafů je umístěno na http://www.mirolavprovod.com

Graf č.1
Graf v horní polovině zobrazuje v řezu náboj kondenzátoru s kapacitou 5000 mF, připojený na napětí 1 V, a jeho energetické složky – auru, zóny a interzóny. Energetické složky u všech druhů nábojů kopírují tvar zdroje. Pro zjednodušení výpočtů aury u předmětů nepravidelných tvarů budeme uvažovat s tvarem koule, i když se od tvaru koule liší. Tedy aura uvedeného kondenzátoru má tvar koule o poloměru 12 cm. Pro přehlednost budeme i u dalších grafů uvádět pouze poloměry aury, v případě zájmu si každý jejich objemy snadno vypočítá. Zóny a interzóny ve tvaru slupek kopírují tvar aury, jkejich dosah nelze zjistit, ztrácejí se v energetických složkách jiných nábojů.

S kondenzátory lze provádět nepřehledné množství nejrůznějších experimentů. Je zajímavé sledovat pohyb energetických složek při manipulaci s napětím na jejich svorkách. Neméně je zajímavé dva nabité kondenzátory přibližovat pozvolna k sobě a sledovat, jak v okamžiku, kdy se jejich aury nepatrně překryjí, splynou oba jejich náboje v jeden společný. Toto základní pravidlo se nevztahuje pouze na náboje kondenzátorů, ale platí pro všechny druhy nábojů veškeré hmoty. Na uvedeném grafu i na všech ostatních je každá třetí zóna vyznačena červeně, má asi desetkrát větší šířku (nevím proč), a je energeticky mohutnější. Toto pravidlo se vztahuje rovněž na všechny druhy nábojů.

Dolní polovina grafu č. 1
Znázorňuje interakci náboje kondenzátoru 5000 mF/1V a náboje horniny. V porovnání s předchozím grafem, kde stejný kondenzátor měl hodnotu poloměru aury 12 cm, společně s horninou o hmotnosti 10 kg, vykazuje hodnotu poloměru aury pětkrát vyšší. Hodnota náboje horniny před experimentem byla menší než lze naším netradičním způsobem identifikace zaznamenat – nezjistil jsem žádnou hodnotu. Hornina tedy ve své hmotě akumulovala energii náboje kondenzátoru.

Graf č. 2
Jako důkaz souvislosti akumulované energie v hornině a napětím na kondenzátoru jsem použil horninu o hmotnosti 35 kg, na kterou byl položen kondenzátor o třech různých napětích. Uvedené hodnoty poloměru aury hornina vykazuje ihned po připojení kondenzátoru na napětí, po okamžitém odpojení a zkratování kondenzátoru je ale ztrácí. Aby si hornina akumulovanou energii po nějakou dobu zachovala, je zapotřebí nechat připojený kondenzátor na napětí položený na hornině alespoň několik desítek minut (podle hmotnosti horniny a kapacity zdroje). Hornina, která takto nabyla energii, bude ji po odpojení zdroje (kondenzátoru), několik hodin pozvolna ztrácet. Zde není komentáře zapotřebí, v experimentu lze zvyšováním napětí dále pokračovat. Mohu doporučit provádět podobné experimenty s kondenzátory, při kterých namísto horniny použijeme i jinou hmotu, bude to fungovat podobně jako s horninou. Na žádném grafu neoznačujeme rozestupy mezi zónami, lze je odvodit z poloměru aury.

Graf č. 3
Kondenzátory, zejména při vyšších napětích, pokládám za největší zdroje statické elektřiny (neexperimentoval jsem s radioaktivními prvky), kterými lze zvyšovat náboje u jiné hmoty. Dalšími zdroji, kterými lze také zvyšovat energetickou hodnotu u jiných nábojů s menší energetickou hodnotou, jsou energetické složky kovů, polodrahokamů, drahokamů, krystalů, vodních toků, elektrických rozvodů a další.
Na grafu je nejprve znázorněna permanentní hodnota náboje 17 kg železa, jehož poloměr aury měří 43 cm. Na železo položíme horninu o hmotnosti 8 kg, u které poloměr aury je neidentifikovatelný. Obě hmoty vykáží poloměr aury 60 cm. Po jedné hodině hmoty od sebe oddělíme a zjistíme, že železo má svou původní hodnotu poloměr aury = 43 cm. Kámen vykazuje poloměr aury 23 cm, získal od železa energii, kterou bude několik hodin ztrácet. Pozoruhodný jev – kámen od železa energii získal a železu energie neubylo. Pro přechod energie není podmínkou, aby obě nebo více hmot se nacházely ve společné auře. Přechod energie probíhá stejně, nachází-li se hmota, která energii přejímá v zóně hmoty, která energii předává. To dokazuje vodivost zón.

Graf č. 4
Graf znázorňuje energetické složky lidského těla, které se od energetických složek ostatních nábojů liší pouze energetickými hodnotami. Všechny vlastnosti statické elektřiny, které jsem již uvedl a dále budu uvádět, se vztahují i na náboj lidského těla a veškeré hmoty.

Graf č. 5
Vodní toky se jeví jako největší přírodní zdroje statické elektřiny. Na grafu je znázorněna aura potoka s průtokem vody asi 10 litrů za minutu. V případě uvedeného malého potoka má jeho aura tvar rozšiřujícího se válce, který kopíruje jeho trasu. Uvážíme-li, že když desetilitrový průtok vody vykazuje průměr válce jeho poloměru aury 670 cm, vymyká se již našim představám průměr válce energetického prostoru u veletoků, kde je průtok vody udáván ve statisících m3, nebo u mořských proudů, kde je průtok vody udáván v milionech m3 za sekundu.
Energetických složek vodních toků (aury, zón a interzón), mezi které počítám i podzemní vodní prameny, je všude neuvěřitelné množství a jsou v interakci s energetickými složkami ostatních nábojů. V průběhu mnohaletých experimentů jsem v rámci mých možností nezaznamenal případ, že by nějaká hmota zabránila jejich průniku.

Graf č. 6
Na grafu jsou zakresleny dva mohutné stromy a jejich energetické složky. Úkolem experimentu je prokázat vodivost zón pro statickou elektřinu. Přenos energie bude probíhat z bodu „A“ umístěným ve třetí zóně stromu č.1, a bodem „B“ umístěným v šesté zóně stromu č.2. Oba body byly vybrány náhodně, funguje to stejně i mezi jinými body na zónách obou stromů. Pokus bude mít následující průběh. Do bodu „A“ umístíme skupinu kondenzátorů o celkové kapacitě asi 1,5 F. Do bodu „B“ posadíme na dřevěnou židli asistenta. U asistenta provedeme identifikaci jeho energetického aury a poznamenáme si hodnotu 40 cm. Skupinu kondenzátorů v bodě „B“ připojíme na napětí 12 V.. Opět provedeme u asistenta identifikaci jeho aury se zjištěním, že její poloměr se zvětšil na 110 cm. Se stejným výsledkem můžeme pokus neomezeně opakovat. Při přenosu energie mezi všemi druhy nábojů platí stejné pravidlo. Vstupem menšího náboje do energetické složky většího náboje se jeho aura okamžitě zvětší na konečnou hodnotu, kterou nabude jednohodinovým pobytem v energetické složce většího náboje. Krátkodobým pobytem v energetické složce většího náboje se energetický zisk nezaznamená.
Může být užitečné se nad grafem č. 6 ještě trochu zamyslet. Pro přehlednost jsem zde zakreslil pouze zóny, mezi kterými chybí ještě interzóny. Graf představuje větší plochu než je fotbalové hřiště. Abychom získali alespoň přibližně představu o hustotě rastru, museli bychom ještě zakreslit energetické složky několika desítek podzemních pramenů, další složky sousedních přírodních nábojů a několik desítek zón vzdálených velkých nábojů. Představu si ještě upřesníme tím, že nejde o řez pouze s kružnicemi, ale o obrovité válcové trojrozměrné slupky.
Podobných experimentů jsem prováděl velké množství a měl jsem potíže s tím, abych někoho získal k jednohodinovému sezení. Vyřešil jsem to tak, že náboj asistenta jsem nahradil náhradním umělým nábojem. Posloužila k tomu plastová láhev od limonády, do které jsem nalil vodu převařenou v mikrovlnné troubě. Fungovalo to stejně jako asistent a navíc jsem získal nový poznatek, o které při výzkumu interakce nábojů není nouze. Voda uvedená do varu v mikrovlnné troubě si získaný náboj zachová po mnohem delší dobu, na rozdíl od vody uvedené do varu jiným způsobem. Od té doby jsem měl k dispozici neomezený počet „asistentů“ a mohl jsem experimentovat současně na více místech.

Grafy č. 7, 8, 9 a 10
Na grafu č. 7, 8, 9 a 10 jsou zakresleny energetické složky elektrického vedení s vysokým napětím. Pobyte člověka v auře vedení vysokého napětí, zvětšuje hodnotu elektrického napětí na jeho buněčných membránách. Pro člověka je také nebezpečný pobyt v zónách stožárů elektrického vedení s vysokým napětím, které mohou být od vedení značně vzdáleny. Vzdálenost jim na agresivitě nic neubírá, je jich mnoho a jsou mezi sebou vodivě propojeny. Je snadné je v terénu identifikovat podle téměř konstantních rozestupů zón. Za více škodlivá místa pro pobyt člověka lze označit křížení zón rozvodů vysokého napětí, v takových místech se nárůst napětí na buněčných membránách projeví výrazněji.
Velikost aury u grafu č. 10, který znázorňuje rozvod 0,4 kV, pravděpodobně upoutá pozornost svou neúměrností k rozvodům o vyšším napětí. Vše je ale v pořádku, funguje to jako vodní tok. V elektrickém rozvodu 0,4 kV protéká proud ve stovkách A, na rozdíl od rozvodů vysokého napětí, kde protéká proud pouze v desítkách A. Ve většině případů bývá navíc rozvod 0,4 kV v interakci s nábojem stavby.
Deset grafů, které uvádím, je pouze ukázka. Lze je sestrojit v neomezeném množství na každou hmotu, lišily by se od sebe pouze svými rozestupy zón a interzón.

Získal jsem poznatky, že každá hmota má v rozestupech zón a interzón svůj specifický čárový kód, podle kterého ji lze identifikovat. Kombinací dvou nebo více hmot vznikají čárové kódy jiné, odlišné od kódů původních. Domnívám se ale, že software by mohl být schopen kódy jednotlivých hmot rozlišit. V takovém případě by bylo velice snadné identifikovat hledanou hmotu i na značnou vzdálenost. Při ochraně letišť nebo jiných důležitých objektů by PC okamžitě označil osobu, která má u sebe zakázanou látku. Policie by stejným způsobem mohla kontrolovat projíždějící vozidla. Ředitelé škol by byli informováni, který žák požil drogu nebo alkohol, či má tyto látky u sebe. Kapesní detektory by neomylně označily drogové dealery. Poštovní zásilky by mohly být velice snadno kontrolovány. To je pouze nepatrná část využití identifikace kódů hmoty, mnohem větší uplatnění by nalezla v průmyslu.

Virgule

V předchozím textu jsem v souvislosti s identifikací energetických složek použil slovo "virgule", které u mnohých lidí vyvolává pochybnosti. Virgule neobstála ani v jediném testu a James Randy nabízí jeden milion dolarů každému, kdo označí v jednom z deseti kontejnerů skryté libovolné medium. Pro proutkaře je to zajímavá nabídka, ale dosud ani jediný od Jamese Randyho milion dolarů nezískal. Pochybnosti tedy přetrvávají, ale pokud budu chtít, aby můj další výklad nebyl rovněž zpochybněn, musím nejprve reakce virgule obhájit.

V roce 1980 prověřoval James Randy v Austrálii jedenáct proutkařů. Pod povrchem země bylo uloženo deset vodovodních trubek a v kterémkoliv okamžiku zkoušky mohla voda namátkově jednou z nich protékat. Úkolem proutkařů bylo určit, ve které trubce voda protéká. Proutkaři neuspěli, protože pořadatelé testu předem stanovili nesplnitelné podmínky a proutkaři bez znalostí zákonitostí energetických složek a jejich vlastností nemohli označit správnou trubku.

Rozhodující podmínkou pro zdařilý průběh testu je výběr trasy, kterou budou proutkaři procházet při hledání skryté plastové vodovodní trubky. Místo musí být přijatelné z hlediska energetických složek jiných nábojů. Energeticky čisté místo v požadované délce trasy snad ani neexistuje. Účastníci testu před jeho zahájením musí nejprve zmapovat celou trasu z hlediska stávajících energetických složek a v terénu je označit. Je nutné v označení rozlišit zóny pohyblivé a nepohyblivé. V průběhu testu musí být obloha bez mraků. Plastová trubka musí být po celé trase umístěna pouze jedna v kolmém směru ku trase, a musí jí neustále protékat voda. Náboj protékající vody předává energii okolní hornině, v níž se podle místních podmínek nějaký čas akumuluje a vyvolává reakce virgule i po zastavení protékající vody. Deset trubek, v nichž se střídavě zavírá a otevírá voda, vyvolá v místě trasy pouze energetický zmatek.

Test musí probíhat tak, že jeho účastník prochází trasou a virgulí označuje všechny reakce. Kontrolní identifikaci učiní v opačném směru a jsou-li reakce shodné vytyčení zón je ukončeno. Následovně provede vizuální vyhodnocení jejich rozestupů. Někde uprostřed několika desítek rozestupů se nachází jeden rozestup několikrát větší. Je to aura a hledaná trubka se nachází v jejím středu, v místě, kde virgule nereagovala. Tento postup platí pouze pro kovovou virguli o tvaru a velikosti podle obrázku č. 1.

Zpochybňování činnosti virgule vyplývá také ze skutečnosti, že dosud nebyl zkonstruován měřicí přístroj, který by shodně označoval její reakce. Stanovisko skeptiků všichni dobře známe, a jestliže budeme hodnotit jejich argumenty z hlediska poznatků současné vědy, musíme s nimi souhlasit. Postačí však jen poněkud málo doplnit stávající poznatky a kritika virgule dostane jinou podobu.
Zmíním se o setkání s člověkem, který u lidí vyvolával obdiv svými mimořádnými schopnostmi. Lidé se obvykle s takovými schopnostmi rodí avšak u pana Oldřicha Hradila (1912 – 1989) z Brna tomu bylo jinak. Po těžké otravě olovem ztratil schopnost vnímat teplo a chlad, jeho receptory místo na tyto veličiny reagovaly na cosi záhadného, v čem se v počátku nedokázal orientovat. Již v nemocnici však poznal, že neznámý pocit, který se šířil jeho tělem od nohou směrem k hlavě nebo opačně, vyvolávají lidé, kteří se pohybují po chodbě, zdí oddělené od jeho lůžka. Za několik dalších dnů se naučil rozlišovat, zda po chodbě kráčí žena nebo muž. Když jsem se s ním seznámil, rozlišoval již asi osmdesát druhů reakcí, které na jeho receptorech vyvolávaly nejrůznější vjemy. Neomylně pouhou dlaní identifikoval druhy kovů v krabici, na hřbitově se zavázanýma očima spolehlivě určil, zda je v hrobě pochován muž či žena, nebo muž a žena. Sdělil mi, že můj soused v domku přes ulici má rakovinu (což se později skutečně prokázalo), zachycoval prostě mnohem více podnětů, než jsem schopen identifikovat virgulí, navíc s tím rozdílem, že dokázal okamžitě určit jejich zdroj a intenzitu. Již zesnulý profesor František Kahuda experimentoval s jeho zvláštními schopnostmi a vedl o tom patřičné záznamy.
Při setkání s panem Hradilem jsem pochopil, že čidlo pro měřicí přístroj, který by mohl nahradit virguli, a které mnoho let marně hledám, má každý člověk (snad i jiné organismy) zabudované ve svém těle. Napadlo mne, že když lze receptory tepla a chladu ovlivnit olovem aby reagovaly podobně jako virgule, mohlo by se s nimi experimentovat. Dotazy u lékařů a studiem odborné literatury jsem postupně dospěl k názoru, že to nebude snadné. Zmíněné receptory tepla a chladu se dosud nacházejí v té oblasti medicíny, která teprve bude prozkoumána, současné poznatky neumožňují využití receptorů pro jiný výzkum. Z toho vyplývá, že virgule, stejně jako receptory tepla, se nachází v oblasti, která dosud nebyla objevena. Používání slova "nevědecké" v souvislosti s virgulí se jeví jako zastaralé. Je zapotřebí si uvědomit, že reakce virgule i energie, na kterou virgule reaguje, jsou v souladu s přírodními zákony, které všichni dobře známe.

Nejen fyzika, ale i anatomie totiž spolehlivě ví, že každý náboj má svou polaritu. Lidské tělo svůj náboj má a polaritu tedy samozřejmě také. Je tedy zřejmé, že pokud se hodnota náboje ruky emitovaná hrotem virgule do prostoru před hrotem setká s pásem energie polaritně totožného s nábojem na hrotu virgule,dojde v místě střetu k nepatrné odpudivé síle, která může u citlivýchosob způsobit směrové elektromagnetické vychýlení virgule, a to nejen odpudivou silou působící na hrot virgule, nýbrž i na náboj membrán buněk, respektive nervů ruky držící virguli.

Dowsing

Jaká přírodní síla pohybuje virgulí, to je pouze jedna z otázek na které stále hledáme odpověď. Nejsme ale sami, stejný případ lze nalézt i ve fyzice. Cituji z odborné literatury – „Nevíme, proč k tomu dochází, známe jen experimentální skutečnost, že dvě kladně nabitá tělesa se navzájem odpuzují“. Není tedy logické v souvislosti s touto informací zpochybňovat pohyb virgule, když stejná záhadnost se nachází i ve fyzice. Nelze vyloučit, že identická přírodní síla pohybuje také virgulí. Z empirického výzkumu mimo jiné také vyplynulo, že známý fyzikální poznatek „Sání hrotem“ nefunguje jen v laboratoři, ale také všude v přírodě. Není snadné tomu uvěřit, ale „sání hrotem“ znali a využívali již naši prapředkové při budování menhirů, babylonských věží, pyramid, obelisků a všech druhů sakrálních staveb.

Již řadu let používám virguli, kterou v české republice nazýváme „motýlek“. Zpočátku jsem se nemohl v jejích reakcích orientovat, vše se ale rázem změnilo, když jsem souhrou náhod nalezl vzor nahrazující měrovou jednotku, něco jako etalon. Stal se jím elektrický rozvod vysokého napětí, jehož energetické složky (aura, zóny a interzóny) se nepohybují a vždy je nalezneme na stejném místě. Počáteční série experimentů jsem prováděl v tomto prostředí, kde jsem získal zkušenosti, které jsem následně ověřoval u jiných zdrojů. Mohu doporučit každému, kdo se zabývá výzkumem dowsingu, aby učinil totéž, je to jednoduché a velice poučné.

Pracovní postup

na identifikaci energetických složek rozvodu vysokého napětí

Nejprve vyrobíme virguli z mosazného drátu o průměru 3 mm tak, že drát o délce 24 cm v polovině ohneme do tvaru U a obě jeho části rozevřeme podle fotografie na webových stránkách tak, aby přední část virgule byla dlouhá 5 cm. Ve svém okolí vyhledáme stožárový rozvod vysokého napětí (od 22kV do 400kV), který v kolmém směru podchází málo frekventovaná komunikace s upraveným povrchem a můžeme začít budovat měrovou jednotku „Etalon“. Virguli uchopíme volně mezi palec a ukazováček. Je podmínkou, aby vyčnívala s aury našeho těla, budeme ji tedy držet asi 50 cm od těla. Nebudeme se o to pokoušet po požití alkoholu, v takovém případě je i dlouhá ruka krátká (virgule nevyčnívá z aury těla).

Auru identifikujeme tak, že od středu rozvodu vysokého napětí budeme postupovat po komunikaci jedním směrem, až do místa kde virgule zareaguje ohybem vpravo nebo vlevo. Místo reakce označíme a stejným postupem vyhledáme místo reakce virgule na komunikaci v opačném směru. Jsou-li obě vzdálenosti v protilehlých směrech od středu stejné, pracovali jsme přesně a vzdálenost mezi označenými místy je přibližně průměr aury rozvodu vysokého napětí. Aura ve všech případech kopíruje tvar zdroje, aura rozvodu vysokého napětí je tvaru válce. Zapamatujeme si, že průměr válce aury u rozvodů vysokého napětí se pohybuje v desítkách metrů (podle napětí).

Dále se seznámíme s vlastnostmi aury, které nám pro další identifikace mnoho napoví. Nejprve si ověříme, že je lhostejné zda s virgulí postupujeme vpřed nebo vzad tak, že opakovaně projdeme pozpátku obě trasy – virgule reaguje na stejných místech. Tuto zkušenost výhodně uplatníme při identifikaci objektů s malými rozměry aury např. u lidského těla, kde není snadné odlišit hranici aury od reakce zóny, apod. Na otázku, zda se nacházíme nebo nenacházíme v prostoru aury, zná virgule odpověď. V libovolném směru budeme postupovat aurou tak, že v rytmu kroků bude virgule reagovat krátkými odchylkami vlevo vpravo. Ale ne ve všech případech, pouze při určité rychlosti chůze. Během několika minut správnou rychlost chůze každý najde. Zjištění, zda se nacházíme nebo nenacházíme v prostoru aury, musí předcházet každé identifikaci. V husté zástavbě může společná aura vytvářet velké plochy, stejně jako lidmi zaplněný sportovní stadión, neposekaná louka apod. V prostoru aury virgule „motýlek“ nereaguje – aura našeho těla získala auru společnou s aurou, ve které se právě nacházíme a nemá tak podnět, na který by mohla reagovat.

Virgule reaguje na energetické složky v kolmém směru nebo v malých odchylkách od kolmého směru. Velikost odchylky od kolmého směru zjistíme několika identifikacemi, při kterých budeme odchylku postupně zvětšovat. Tuto zkušenost uplatníme při hledání energeticky čistého místa, uvědomíme si, že takové místo musíme projít s virgulí více směry.

Stejným způsobem budeme postupovat při hledání energetických zón. Od hranice aury postupujeme v jednom směru až po reakci virgule, kterou opět označíme. Dále provedeme kontrolní identifikaci v opačném směru, pokud jsme pracovali přesně, obě vzdálenosti mezi aurou a zónami jsou stejné. Tak vytýčíme i další zóny, jejich počet nelze zjistit. Ověříme si pravidlo, které se vztahuje nejen na zóny rozvodu vysokého napětí, ale na zóny všech ostatních zdrojů. Každá první a druhá zóna má stejnou šířku, každá třetí zóna je asi desetkrát širší. V případě zón rozvodu vysokého napětí je první a druhá široká asi 10cm, třetí asi 100 cm. Proč je to tak nemám tušení, snad to někdo zdůvodní. Zapamatujeme si, že rozestupy mezi zónami vysokého napětí se pohybují kolem deseti metrů. Zóny stejně jako aura u rozvodu vysokého napětí ve tvaru slupek kopírují tvar zdroje, většími vzdálenostmi od zdroje nabývají obřích rozměrů.

Mezi zónami se nacházejí ještě čtyři interzóny, v některých případech je jich více. Jsou přilehlé k zóně směřující ke zdroji (v našem případě k rozvodu vysokého napětí). Můžeme je identifikovat virgulí když její přední část prodloužíme o jeden cm. Takto upravená virgule ale reaguje také na zóny, proto ji můžeme použít pouze v případě máme-li již označené zóny. Máme tedy označeny všechny tři energetické složky vysokého napětí, které se nepohybují - je to optimální etalon pro další výzkum. Následovně již můžeme porovnat reakci „motýlka“ s reakcemi jiných druhů virgulí a máme k dispozici první statistické údaje. Další údaje získáme při změnách velikostí virgulí.

Stejným způsobem lze označit tři energetické složky také u jiných libovolných zdrojů – zdrojem je každé seskupení hmoty a nesmíme zapomenout, že vzájemným kontaktem aury získají zdroje auru společnou. Mohu doporučit získat další energetické zkušenosti u malého vodního toku stejným způsobem jako u rozvodu vysokého napětí. Tím vyloučíme pochybnosti, zda u rozvodu vysokého napětí nemá aura něco společného s elektromagnetickým polem. Doporučuji vyhledat podobné místo, kde komunikaci s můstkem podtéká potok. Při identifikaci všech tří jeho energetických složek, budeme postupovat stejným způsobem jako u rozvodu vysokého napětí. Výsledek bude stejný, pouze zjistíme, že vlivem měnících se průtoků vody, budou jeho energetické složky pohyblivé. Mohu doporučit sestrojení grafu vnitřního a venkovního ohybu vodního toku, na vnitřním ohybu bude patrná větší hustota zón a interzón. Pochopíme tak, proč lidé pro situování různých staveb využívali vnitřních ohybů, takové místo má více energie, která se akumuluje ve hmotě stavby. Pohybující se zóny vodního toku předávají okolní vegetaci energii, podobně ji takto může získat každá jiná hmota, tedy i člověk. Pro nás je to nový poznatek, ale lidé jej využívali již v pravěku.

Sledováním energie vodního toku se naučíme hledat vodní prameny. Zóny vodních pramenů snadno rozeznáme od zón elektrických rozvodů tím, že mění směr a zejména podle rozestupů zón. Při identifikaci vodního pramene vytýčíme alespoň tří zóny a mezi nimi interzóny. Podle pravidla, že interzóny jsou přilehlé k zóně, která směřuje ke zdroji (vodnímu pramenu), snadno určíme směr, kterým budeme postupovat . Dalším vytyčováním zón v daném směru nalezneme podle většího rozestupu auru, uprostřed aury se nachází vodní pramen, tedy v místě, kde virgule nereagovala. V jiném případě, kdy se vodní pramen nachází ve větší hloubce, válcovitá aura se rovněž nachází pod zemským povrchem. V takovém případě nám dají nápovědu interzóny, které jsou vždy přilehlé k zóně směřující ke zdroji. Uprostřed místa, kde ve dvou zónách směřují interzóny proti sobě, se nachází vodní pramen. Musíme si ale uvědomit, že energetických složek je všude velké množství a v zastavěných lokalitách je téměř nemožné se mezi nimi orientovat.

V obytném domě jsou zdroji hmota budovy, rozvody elektřiny, el. spotřebiče všeho druhu, rozvody vody a topení, všechny kovy, zóny protínající budovu (vodních pramenů, vzdálených vodních toků a energetických rozvodů, bouřkových mraků apod.). Splňují-li uvedené zdroje podmínku kontaktu aury, splynou v jeden společný zdroj se společnou aurou.Velké seskupení zón, které jsou pro statickou elektřinu vodivé, nevytváří společnou auru, ale může v obou směrech manipulovat s energií budovy.

Další užitečné poznatky snadno získáme při sestrojení energetického grafu automobilu, který se sestává z těchto zdrojů - kovová hmota, tlak vzduchu v pneumatikách (snadno ověříme na jedné pneumatice při zvyšování tlaku), el. spotřebiče všeho druhu, chemické reakce pří chodu motoru, paliva v nádrži,a hmoty osob. V tomto případě se aury všech zdrojů překrývají, takže auto se stalo jedním zdrojem se společnou aurou. Graf sestrojíme tak, že auto postavíme na energeticky čisté místo a zakreslíme jeho polohu. Známým způsobem zjistíme virgulí jeho auru a přidáme ji do grafu. Totéž učiníme při zapnutých světlech a dalších el. spotřebičích, s motorem v chodu, s řidičem, s většími obrátkami motoru a se spolujezdci. Můžeme tak sledovat narůstající společnou auru..

Budete překvapeni rozdílem velikosti aury u řidiče auta před jízdou a po jízdě. Pravděpodobně se také zamyslíte nad situací, kdy se na komunikaci vytvoří řada vozidel. Všechna vozidla tak získají společnou auru, kterou protíná nesčetné množství zón a navršuje tak její energii. Větší aura u organismů signalizuje větší napětí na buněčných membránách. Experimenty s kondenzátory je snadné se přesvědčit, že velká aura vyvolá nejrůznější zdravotní poruchy, včetně poruch myšlení. Vyvstává otázka, zda v některých případech lze označit řidiče jako viníka dopravní nehody když nezvládl vozidlo.

Po malé přestávce od našeho zkušebního etalonu se k němu opět vrátíme bohatší o mnohé zkušenosti. Zde můžete experimentovat se vším co vám přijde na mysl. Doporučuji začít s asistentem, u kterého budete sledovat rozdíl velikosti aury po jedné hodině pobytu v auře nebo v zóně vysokého napětí. Stejně zajímavé bude sledovat po jaké době asistent získá původní hodnotu aury v čistém prostředí. Budete překvapeni co se děje s asistentovou aurou přidáte-li do jeho kapsy lahvičku alkoholu. Neunikne vám, že virgule spolehlivě označí přítomnost alkoholu v lidském těle v době, kdy běžné detektory již nereagují.

Asistent na kovové posteli má s postelí společnou auru, nebudu to dále rozvádět abych ponechal v klidu ředitele nemocnic. Mohu jen doporučit postavit lůžko mimo každou zónu. Můžete se vrátit do pravěku a u vodního toku vyrábět z horniny menhiry. Snadno získáte zkušenost, že menhir ve vztyčené poloze vykazuje větší energii, než v poloze vodorovné. Budete-li posuzovat činnost lidí v historii, musíte kalkulovat s tím, že v té době byly na Zemi pouze přírodní zdroje, do jaké míry byly jejich energetické hodnoty navršeny civilizačními zdroji nemohu odhadnout. Ve vzduchu jsou to tisíce letadel, které jsou v interakci s bouřkovými mraky. Na Zemi jsou to velkoměsta, elektrárny, rozvody energie, milióny aut, na moři statisíce lodí, všudypřítomné elektromagnetické vlny apod. Snaha léčitelů, manipulovat tímto způsobem s energii lidského těla, by mohla vyvolat negativní vliv. Neznáme optimální hodnotu kapacity buněčných membrán, v podobě aury těla. S tím jsme nuceni vyčkat na stanoviska specialistů, nebo na sestrojení měřicích přístrojů.

Březen 2007

Menhiry

Bylo to pravděpodobně v Palestině asi před šesti tisíci lety, kdy člověk vztyčil první menhir. Následovalo stavění menhirů, bylo jich vztyčeno statisíce na místech od sebe značně vzdálených. Vzácností nejsou ani deset i dvanáct metrů vysoké o hmotnosti několika set tun. Největší menhir nazvaný "Mené er Groah" u Locmariaqueru v Bretani je 23,5 metrů vysoký. Pravděpodobně ve stejné době, nebo o málo později, byly stavěny ve velkém množství také dolmeny. Jsou to obvykle dva nebo více velkých kamenů, na kterých je uložena krycí deska, která v některých případech váží až 100 tun. V indii jich bylo postaveno 2200 a ve velkém množství byly vybudovány v Evropě, Oceánii a Tibetu. Jsou známy také dolmeny arabské, palestinské, kavkazské a další. Ještě zajímavějšími výtvory dávných civilizací jsou kromlechy, jejich půdorys má tvar kruhu a byly vybudovány z mohutných vztyčených balvanů, na které byly uloženy krycí desky. Podobné mohutné megalitické stavby byly nalezeny také v severní Africe, na pyrenejském poloostrově, v Peru, v Coloradu a na mnoha dalších místech.

Stejně záhadnými stavbami jsou hliněné valy, které byly rovněž budovány ve velkém množství na všech kontinentech v různých velikostech. Na americkém kontinentě jsou nazývány "Mound" a bylo jich vybudováno více než sto tisíc. Největší takovou stavbou v Evropě je umělý kopec Silbury Hill. Je 40 metrů vysoký a jeho kruhová základna zabírá plochu dvou hektarů. Na jeho vybudování bylo zapotřebí přemístit 36 miliónů košů křídového vápence a hlíny.
Menhiry se vyskytují na mnoha místech v dosud nepopsaných seskupeních. V místě bývalého keltského sídliště, na levém břehu řeky Vltavy (Česká republika), ve vzdálenosti asi 1,5 km řeky, na zalesněném kopci, byla navršena v kolmém směru na vodní tok podélná hromada kamenů různých velikostí o rozměru asi 10 x 100 metrů a výšce asi 2 metry. Vlivem různého průtoku vody se zóny vodního toku pohybovaly neustále po hromadě kamenů a předávaly jí energii. Z důvodu jednoduchosti a účelnosti stavby byly pravděpodobně podobné menhiry vybudovány na více místech.

Železný kutabský sloup v Indii pochází z 9. století před naším letopočtem, váží 17 tun, je 16 m vysoký, z čehož 7 m je nad zemí, a sestává z chemicky čistého železa. Jde nepochybně také o menhir, železo na rozdíl od horniny má mnohonásobně větší základní energetickou hodnotu a jeho umístěním do energetické složky ji umocníme.

Nepřehledné množství hypotéz, kterými jsou tyto stavby zdůvodňovány, pouze dokazuje, že dosud nebylo prokázáno, jakému účelu mohly sloužit a proč jim lidé dávných kultur věnovali tolik námahy. Z mého výzkumu vyplynulo, že menhiry, dolmeny, kromlechy i hliněné valy, mohly být využívány jako zesilovače, akumulátory a stabilizátory statické elektřiny, s následným využitím energie pro ozdravné účely.
Nové pojetí využití menhirů staví megalitickou kulturu na vyšší vývojový stupeň, než bylo dosud uváděno. Lidé té doby znali pro nás neznámou energii, a pro nás neznámým způsobem ji využívali. To bude asi hlavní důvod, proč v průběhu dvacátého století autoři odborných publikací převážně popisného charakteru, nemohli zdůvodnit, pro jaký účel mohly být megalitické stavby vybudovány. Energetické využití menhirů je možné pokládat za první záchytný bod při řešení následných otázek, které mohou být mnohem složitější, než bychom předpokládali.

Z uvedených experimentů vyplývá, že megalitické stavby byly budovány pro energetický zisk. Domnívám se ale, že zdůvodnění pro uvedené tři druhy megalitických staveb (menhiry, dolmeny a kromlechy), nelze paušalizovat. Jejich stavitelé měli jistě pro odlišnost konstrukcí vážný důvod. Rovněž je nutné si uvědomit, že byly budovány z různých druhů hornin. V některých případech byly horniny na svá místa transportovány ze vzdálených oblastí, i když v okolí byl jiných druhů hornin dostatek. Dolmeny a kromlechy byly rovněž budovány z různých druhů hornin. Každá hmota má svůj specifický kód, který vyplývá z rozestupů zón a interzón. Při kombinacích hornin vznikají kódy jiné, odlišné od kódů původních. Stejného výsledku lze dosáhnout při kombinacích hornin s jinými hmotami. Z toho vyplývá, že budovatelé megalitických staveb kombinacemi hornin nevytvářeli jen energetické hodnoty kvantitativní, ale také kvalitativní. Ke kvalitativním energetickým hodnotám se mi nepodařilo ani přiblížit, je to záležitost pro dlouhodobý výzkum ve vybavených laboratořích za spolupráce softwarových techniků. Proto se omezím v dalším popisu megalitických staveb pouze na energetické hodnoty kvantitativní. Tam, kde se vyskytují kombinace hornin nebo jiných hmot, lze uvažovat, že stavitelé zde vytvářeli také hodnoty kvalitativní.

Myslí-li si někdo, že je to neuvěřitelné, mám pro to pochopení, myslel jsem si to také. Jelikož ale neuvěřitelné jevy se budou dále stupňovat, pokládám za nutné se zamyslet se nad tím, zda lze dát do souvislosti prehistorického člověka, jak ho známe z historie, s vyspělou technikou, kterou prokazují megalitické stavby, ale také artefakty z vykopávek jako např. bumerang. Nesoulad je zde patrný, ale to je věcí historiků. Bumerangy, stejně jako menhiry, nacházejí archeologové v navzájem vzdálených oblastech naší planety. Bumerang mimo Austrálii používali lidé také v severovýchodní Africe, znali jej ve starém Egyptě a Mezopotámii, dokonce i v Evropě. V Holandsku byl vykopán dubový bumerang starý 2.200 let. Nejstarší bumerang pochází z Polska, radiokarbonová metoda prokázala jeho stáří přibližně 20.300 let. Vzhledem k tomu, že dřevo není trvanlivý materiál, je možné předpokládat, že tato zbraň byla v dávné minulosti velmi rozšířená. Menhir a bumerang mají společný pravěký původ, nacházejí se na různých kontinentech a vyznačují se vysokým stupněm technické úrovně.

Český redaktor Jan Novák (v deníku Právo) napsal: „Aerodynamika bumerangu je mnohem složitější než křídla letadel, jejichž konstrukci si nelze představit bez složitých výpočtů a výzkumu v aerodynamických laboratořích. Vztlak u křídla letadla, který působí směrem vzhůru, je způsoben tvarem křídla, který nutí vzduch obtékat horní hranou rychleji než spodní. Stejný profil má i bumerang, ale aerodynamika tohoto vrhacího nástroje je značně složitější. Ramena bumerangu svírají navzájem tupý úhel a za letu se otáčejí kolem těžiště, které není v místě ohybu, ale ve volném prostoru několik centimetrů před ním. Kromě této rotace konají ještě jeden pohyb, letí vpřed ve směru, kterým byl bumerang vržen. Rameno, které se otáčí po směru letu, je obtékáno vzduchem rychleji (rychlosti letu bumerangu a rotace se sčítají) než druhé, otáčející se proti směru letu (rychlosti se odečítají). Vzniká tedy síla snažící se naklonit osu rotace. Jenže to není tak jednoduché. Působí zde totiž ještě další pozoruhodný jev, kterému se říká precese. Vzniká u každého rychle rotujícího tělesa a projevuje se tím, že osa rotace se snaží stále mířit jedním směrem. To se jí sice nepodaří, protože aerodynamické síly mají navrch, ovlivní však let bumerangu natolik, že jeho dráha dostane tvar složité křivky končící na svém počátku. Přitom letové vlastnosti tohoto primitivního nástroje jsou opravdu vynikající. Je například popsán případ, kdy bumerang, který se dostal do termického proudění, plachtil na vzdálenost 16 kilometrů“.

Nepřekvapilo by mne, kdyby skeptici vysvětlili původ bumerangu tak, že to byla ohnutá větev, která čirou náhodou měla popsané letové vlastnosti, a posloužila pak jako vzor pro výrobu dalších bumerangů. Takové tvrzení ale nemůže obstát v souvislosti s jejich výskytem na více kontinentech, podobně jako je tomu v případě menhirů. Diskuse o vývoji bumerangu nepřichází v úvahu, mohl být zkonstruován pouze na základě znalosti aerodynamiky, pro kterou byl podnětem vývoj letadel. Vše nasvědčuje tomu, že jde pouze o předání informace pro praktické využití, bez znalosti podstaty celé věci. Jak jsem již uvedl, stáří palestinských menhirů se odhaduje asi na 4.500 let a vznik polského bumerangu se klade do doby před 20 300 roky. Třebaže doba používání bumerangu je úctyhodná, naše civilizace nebyla ještě v devatenáctém století schopna pro nedostatek teoretických poznatků zdůvodnit princip jeho fungování. Můžeme se tedy domnívat, že ze stejných důvodů se dosud nepodařilo zdůvodnit funkci menhirů.

Při hodnocení menhirů, dolmenů a kromlechů z energetického hlediska, je patrný jejich vývoj. Po zkušenostech, že vodní toky jsou zdroj energie, neuniklo lidem, že osaměle stojící kámen poblíž vodního toku, ovlivňuje člověka výrazněji. Dále bylo pravděpodobně zjištěno, že stejné vlastnosti má také kámen značně vzdálený od vodního toku a proto lidé stavěli kameny poblíž svého bydliště. Někteří ale byli zklamáni, protože jejich kámen nebyl energetický. V průběhu dalšího pozorování mohli dospět k tomu, že kámen pouze v některých místech může získat energetické vlastnosti. Následovně se mohli naučit taková místa identifikovat. Pravděpodobně lidem neuniklo, že menší množství energie uvolňuje vysoký kámen i mimo energetické místo a snažili se to kompenzovat větší hmotností horniny. Dalším poznatkem mohlo být, že vysoký kámen o velké hmotnosti, postavený do energetického místa, má více energie.

V průběhu dalšího času mohli lidé dospět k tomu, že kámen nemá v každé době stejné posilující účinky, že je má jen někdy a po omezenou dobu. Pravděpodobně zjistili souvislost posilujících účinků s průtokem vody a dalším pozorováním mohli dospět k poznatku, že kámen energii rychle nabývá a pozvolna ji ztrácí. Když byly kameny využívány, k doplnění energie mohl z toho vyplynout další poznatek, že některé horniny nebo jejich kombinace jsou výhodnější. Budování velkých dolmenů prodlužovalo dobu optimální účinnosti a kombinace hornin ovlivnila kvalitu energie. Domnívám se, že kromlechy vytvářely stejné podmínky jako dolmeny, ale posilujícího procesu se mohlo účastnit více lidí. Doba působení posilujícího účinku kromlechů byla pravděpodobně prodloužena doplněním energie prostřednictvím ohňů. Statisíce menhirů, dolmenů a hliněných valů rozmístěných na všech kontinentech, a manipulace s energií, která dosud uniká pozornosti vědy, naznačují, že nebude snadné se v historii orientovat.

Megalitické stavby s energetickou regulací
Budování megalitických staveb s regulací energie vyplynulo pravděpodobně z poznatku, že uzdravovací procesy prostřednictvím menhirů, dolmenů, kromlechů a hliněných valů mohly být využívány pouze nepravidelně. Povětrnostní podmínky vytvářely různé průtoky vodních toků a tím i změny v hodnotách energetických složek. Regulací vodního průtoku bylo umožněno udržovat požadovanou energetickou hladinu a velká hmota stavby zajišťovala její stabilitu.

Jeruzalémský rybník
Skutečnost, že ozdravné účinky vodních toků měly souvislost s jejich energetickou hodnotou, lze odvodit z provozu jeruzalémského rybníka. Rybník Bethesda v Jeruzalémě byl zčásti vytesán a částečně vystavěn ve vyschlém korytu potoka, které se naplňovalo vodou pouze za deště. Jeho rozměry byly asi 60x 80 m a byl 7 m hluboký. Rybník excentricky rozdělovala 6,5 m široká kamenná hráz, takže vznikl menší severní a o něco větší jižní rybník. Dvojitá nádrž byla na všech čtyřech stranách obklopena sloupovými halami, pátá hala byla postavena na dělící hrázi. Je předmětem dohadů kdo a kdy rybník postavil, ale předpokládá se, že byl pohanskou svatyní. Informace, která je zachycena na měděném plechu z třetí jeskyně v Kurmánu, naznačuje, jak známá byla tehdy tato svatyně, v níž docházelo k zázračným uzdravením. Důležitá a pozoruhodná je okolnost, že Janovo evangelium (J 5,2) zde prozrazuje autorovu výbornou znalost místních poměrů, kterou archeologie beze zbytku potvrdila. Jan ve zmíněném textu uvádí, že v pěti halách leželi nemocní a očekávali hnutí vody. Po naplnění rybníka čekali nemocní před koupelí „jistý čas až anděl upraví vodu“. Jeruzalémský rybník nebyl umístěn ve vyschlém korytu potoka náhodně. Kdyby jím neustále protékala voda, nebyl by k dispozici "jistý čas" na její úpravu. Voda, která po dešti zaplnila nádrže, měla nějakou energetickou hodnotu, která se postupně snižovala nebo se mohla také zvyšovat. Mohly zde být ještě další vlivy, které přispěly k energetické úpravě vody, jako např. zvýšená koncentrace energetických zón ve spolupůsobení s okolní horninou apod. Když voda nabyla optimální hodnotu, oznámil duchovní vůdce všem přítomným, že „anděl již vodu upravil“ a uzdravující koupel mohla začít. Okolí rybníka, zastavěné sloupovými halami pro čekající poutníky, nasvědčuje tomu, že voda skutečně ozdravný účinek měla, v opačném případě by poutníci k rybníku nedocházeli.

S energií vody experimentuji již řadu let, ale nedomnívám se, že bude snadné nalézt její optimální hodnotu, která se projevuje ozdravnými účinky. Není to záležitost pouze energetická, svou roli zde mají také interaktivní vlivy okolních hornin apod. Další výzkum bude časově i technicky velmi náročný. Každý prvek má svůj specifický čárový kód, který je dán rozestupy energetických zón a rozestupy interzón. Kombinace dvou nebo více prvků mají kód jiný, odlišný od základních kódů. V průběhu dalších experimentů bude nezbytné zaznamenávat s velkou přesností rozestupy energetických složek. To se ale neobejde bez nových měřicích přístrojů. Virguli pro další výzkum již nelze použít, jejím prostřednictvím lze ale konstruktérům elektroniky označit místa výskytu energie a seznámit je s jejími vlastnostmi. Průvodním jevem dalšího výzkumu bude všestranné využívání nových poznatků v nejrůznějších oblastech. Po vyhodnocení čárových kódů některých komponentů bude snadné vyrobit identifikační čidla, která na značnou vzdálenost na tyto složky upozorní.

Osireion
Obdivuhodné technické znalosti dávných kultur umožnily budovat stavby s ozdravným účinkem, ve kterých byla požadovaná energetická hladina neustále k dispozici. S několika takovými stavbami vás seznámím. Za jednu z nejstarších kamenných památek v Egyptě a začátek architektury je považována stavba Osireion. Jde o stavbu, pro kterou se dosud nenašlo vysvětlení, pro jaký účel mohla být vybudována a proč v její konstrukci je zabudováno nadměrné množství hmoty. Celý objekt byl vybudován z daleka dopravených gigantických kamenných kvádrů. Vnitřek budovy tvoří podstavec z velkých dlaždicových kvádrů dvacet pět metrů dlouhý a dvanáct metrů široký. Při okraji delších stran podstavce jsou dvě sloupořadí, každé z nich sestává z pěti masivních žulových monolitů přes tři a půl metru vysokých o průměrné váze asi 100 tun. Podstavec je obklopen tři metry širokým a tři a půl metru hlubokým vodním příkopem. Za vnějším okrajem vodního příkopu je asi metrový ochoz a následuje sedm metrů široké obvodové zdivo. Po celé délce se v obvodovém zdivu nachází sedmnáct komůrek vysokých necelé dva metry. Na podstavci mezi sloupořadími jsou dva malé bazény. Zastřešení stavby bylo provedeno rovněž z obrovitých kamenných překladů a mohutných kamenných desek.
Gigantický stavební výkon byl tedy odveden kvůli dvěma malým bazénům, vodnímu příkopu a sedmnácti malým komůrkám. Z hlediska zkušeností naší civilizace se obrovské úsilí, které bylo k vytvoření stavby nezbytné vynaložit, jeví jako zcela nesmyslné a zbytečné.
Z hlediska mých poznatků stavba byla stavba Osireionu vybudovaná v místě silné energetické koncentrace v energetickém prostoru řeky Nilu pro akumulaci statické elektřiny. Energie byla kumulována ve hmotě horniny a interaktivní vody. Manipulací s množstvím vody v příkopu bylo umožněno regulovat energetickou hodnotu celé stavby. Lidé si tak mohli udržovat optimální energetickou hladinu a v bazénech měli neustále k dispozici ozdravný účinek vody. Sedmnáct malých komůrek, umístěných v obvodovém zdivu, mohlo fungovat jako energetická posilovna. Lidé si mohli doplňovat energii v bazénech nebo v komůrkách. Lze se domnívat, že stavba Osierion mohla také energeticky ovlivňovat hmotu sousedního chrámu.

Pravěk v Indii
Nelze přehlédnout, že zdánlivě odlišná stavba, ale s podobnými vlastnostmi, byla vybudována také v Indii. Někdy před počátkem třetího tisíciletí před naším letopočtem vznikla v poříčí Indu a jeho přítoků zvláštní osobitá kultura, jejímž charakteristickým znakem byla civilizační vyspělost a vysoká urbanistická úroveň. Starověká kultura byla nazvána podle geografické lokalizace kulturou poříčí Indu nebo se jí podle jednoho ze dvou hlavních nalezišť říká kultura harrapská. Největší sídlo tehdejších obyvatel, město Mohendžo-daro, bylo protkáno pravidelnou sítí rovných místy až deset metrů širokých ulic, které se protínají v pravém úhlu. Mezi hlavními třídami se rozprostíraly bloky nestejně velkých obytných budov o jednom i dvou podlažích. Vedle obytných místností měly domy i koupelny a záchody s promyšleným systémem přívodu vody i kanalizačním odtokem. Jejich odvodní trubky ústily do centrálních kanálů, vyhloubených pod hlavními třídami a končící v řece. Podle odhadu žilo v městě asi 30.000 obyvatel.
Stejně jako i jiná pravěká osídlení má rovněž Mohendžo-daro svou záhadnou stavbu. Uměle navršený pahorek z hlíny o základně 400x 200 metrů a 16 metrů vysoký měl na vrcholu plošinu. Její jádro tvoří nádrž o rozměrech 13 x 8 metrů a hloubce dva a půl metru. Celý bazén je obkroužen ochozem, z něhož vedly dveře do malých místnůstek.
Stavbu bazénu v blízkosti řeky je obtížné vysvětlit, zejména když téměř každý měl doma koupelnu. Vůbec už však nejde zdůvodnit, proč byla nádrž postavena na šestnáctimetrovém umělém pahorku. Její vybudování v úrovni terénu by bylo podstatně jednodušší. Aby vznikl pahorek, bylo zapotřebí vytěžit, přemístit a uložit asi 1,000.000 kubických metrů zeminy, což odpovídá hmotnosti téměř dvou milionů tun. Nelze se domnívat, že lidé budovali pahorek pro ukrácení dlouhé chvíle, museli k tomu mít vážný důvod.
Porovnáme-li stavbu bazénu na hliněném valu se stavbou Osireionu z konstrukčního a energetického hlediska dojdeme k závěru, že obě stavby se vyznačují společnými znaky – velkou hmotností, vodní nádrží a malými komůrkami v obvodovém zdivu. Nádrž byla vybudovaná při horní části vodního toku, tedy v dostatečném spádu. To umožnilo, že voda přiváděná do bazénu spádovým potrubím mohla energeticky regulovat hmotu pahorku, který zajišťoval energetickou stabilitu. Dalšího stupně regulace mohlo být dosaženo vypouštěním vody z bazénu.Obyvatelé města Mohendžo-daro stejně jako v Osireionu, měli neustále k dispozici optimální energetickou hodnotu vody „ bez čekání na anděla“.

Další vodní stavby
Potok Quebrada de Lavapatas na americkém kontinentu teče skalní plošinou o ploše více než 300 čtverečních metrů, do nichž pravěcí kameníci vytesali složitou síť kanálů, rýh a prohlubní. Celkem jsou tu tři pravoúhlé bazény a labyrint nesčetných kanálů, jimiž se vede voda. Je opravdu fascinující sledovat trasu potoka, z jedné prohlubně kape voda do druhé a začíná odtékat až ve chvíli, kdy je dosaženo zcela určitého stavu. Názory archeologů na význam vodní stavby se výrazně rozcházejí. Zatím co jedni zde předpokládají existenci jakéhosi vodního kultu či kultu plodnosti a úrodnosti, druzí zde spatřují posvátné místo pro náboženské obřady a rituální očistné koupele.
Z hlediska mého výzkumu uvedené vodní stavby jsou léčivými lázněmi. Hodnota náboje tekoucí vody je přesně v proporci k hornině a rychlosti vody. Voda tekoucí sestavou kanálů a prohlubní vytváří v bazénech tři různé energetické hodnoty. Tyto hodnoty mohly být užívány podle potřeb pravěkých lidí jako doplněk energie. Pobyt v auře nebo zónách v jednom z bazénů stabilizoval kapacitu buněčných membrán na předem stanovené hodnoty. Ačkoliv pravěcí lidé nemysleli v těchto termínech, zřejmě věděli, že je to posiluje.

Pyramida Akapana
Mnohem větší vodní stavbou je pyramida Akapana ve zpustlém bolívijském městě Tiahuanaco. Na jejím vrcholku byla vybudována velká vodní nádrž, ze které byla voda vypouštěna složitou soustavou kamenných kanálů, které nalezli archeologové hluboko v jejích útrobách. Voda dále stékala po sérii svažujících se rovin do příkopu, který se táhl kolem celé stavby, a odtékala k základům pyramidy na jižní straně. Byly vysloveny hypotézy, že účel pyramidy souvisel s kultem deště či vody spojeným s primitivním uctíváním síly a vlastností rychle tekoucí vody. Podle další teorie mohlo mít neznámé „technické vybavení“ pyramidy smrtonosný účel. Vychází z významu slov Hake a Apana v starobylém aymarském jazyce, kterým se v okolí stále mluví: Hake znamená „lidé“ nebo muži, Apana znamená zemřít (pravděpodobně působením vody). Akapana je tedy „Místo kde lidé umírají…." Podle mé teorie pyramida Akapana, stejně jako ostatní megalitické stavby, byla postavena v místě koncentrace zón a ve své hmotě akumulovala statickou elektřinu. Další energii získávala stejně jako i jiné stavby zakončené hrotem – sáním hrotem. Energie stavby mohla být regulována protékající vodou v kamenných kanálech, které byly vybudovány v jejích útrobách. Mám experimentálně ověřeno, že nadměrné množství energie může negativně ovlivnit lidské zdraví. Průtok vody mohl být ale regulován tak, že celková energie nemusela být lidskému zdraví škodlivá, ale prospěšná. Nasvědčuje tomu do země zapuštěný chrám postavený v těsném sousedství pyramidy. Hmota chrámu a hmota pyramidy měly společnou auru. Regulací energetické hodnoty pyramidy mohli být pozitivně ovlivňováni lidé shromážděni v chrámu.
Nevzpomínám si, že bych se v odborné literatuře setkal se zdůvodněním, proč byl chrám postaven pod úroveň okolního terénu. Vymyká se to logice a v architektuře všech dob se podobný případ nevyskytuje. Nezdůvodněné zůstávají podzemní prostory také u jiných megalitických staveb. Některé megalitické stavby byly vybudovány pouze jako podzemní prostory. Z hlediska přenosu energie, který popisuji v úvodní části, to lze zdůvodnit.
Hmota (pyramida, hliněný pahorek, budova nebo jiná stavba) umístěná do energetické složky získává od ní energii a vytváří vlastní náboj. Představíme si tedy pyramidu postavenou na úrovni terénu. Její aura se bude jevit jako pyramida mnohem větších rozměrů, ale z části se bude nacházet pod terénem. Zemina nebo hornina, která se nachází v auře pod pyramidou, přebírá od ní další energii. Mám experimentální zkušenost, že setrvá-li asistent jednu hodinu v sezení zapuštěném pod úroveň terénu v auře většího náboje, jeho energetický zisk bude asi o 50% větší, než při pobytu za stejnou dobu na stejném místě v úrovni terénu. Chrám byl tedy z důvodu většího energetického zisku záměrně umístěn pod úroveň terénu. Ze stejného důvodu byly budovány podzemní prostory pod jinými megalitickými stavbami. U staveb, které byly vybudovány pouze, jako podzemní prostory se lze domnívat, že se nacházely v místě silné energetické koncentrace, kde energetický zisk výrazně převyšoval energetické ztráty. Pyramida Akapana byla energetickou stavbou s možností regulace a předávala lidem energii také prostřednictvím hmoty chrámu.

Obelisky
První obelisk byl pravděpodobně umístěn ve svatyni egyptského slunečního boha v Heliopoli. Později byly páry obelisků stavěny ke vchodu do jiných velkých staroegyptských chrámů. V období Staré Říše byly malé obelisky stavěny také před hroby, uplatnily se též v Babyloně a Asýrii. Jako architektonický prvek byly obelisky uplatněny v Evropě až v baroku. Z hlediska naší civilizace byly obelisky ve všech dobách považovány jako architektonický dekorativní prvek. Ve starém Egyptě měly obelisky hlavně význam energetický, fungovaly jako menhiry. V případě, že bylo nutné doplnit energetickou hmotu chrámu, prostřednictvím obelisků to bylo velice snadné. Obelisky lze tedy také považovat za regulační prvek. Lidé megalitické kultury využívali přírodní zákony, které naše civilizace poznala až v 19. století.
Anglický fyzik Michael Faraday v roce 1824 objevil, mimo jiné také jev sání hrotem. Jeho funkce je popsána následovně: Přiblížíme-li kouli s hrotem k nabitému tělesu, stane se po určité době trvale elektrickou. Na hrotu se indukuje nesouhlasný náboj o velké plošné hustotě, takže elektrony z hrotu přecházejí na molekuly vzduchu, a tak vzniknou záporné ionty, které jsou přitahovány kladně nabitým tělesem, jehož náboj se tím zmenšuje, a na kouli s hrotem převládne náboj kladný. Děj se jeví tak, jako by hrot elektřinu z tělesa vysál, a proto se tomuto jevu říká sání hrotem. Na tomto jevu je založen Divišův hromosvod s mnoha ostrými hroty. Uvedený jev je od 19. století popisován v učebnicích, ale nikdo neměl ani tušení, že to funguje na všech umělých hrotech, které vyčnívají z povrchu zemského za předpokladu, že jsou od skalního podkladu odizolovány zeminou nebo jiným materiálem. Zjistil jsem to náhodou při prověřování informace o neobvyklém zavěšování zvonů.
V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně, než je obvyklé – srdcem nahoru. To bylo výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Zdůvodnění "nekatolický" se mi jevilo málo přesvědčivé pro množství pracných rekonstrukcí, zejména když se to netýkalo zvukového efektu a zavěšení nebylo viditelné. Abych se přesvědčil, jaký mohl být jiný důvod pro změnu v zavěšení zvonů, rozhodl jsem se celou věc prověřit. Výsledek se dostavil rychleji, než jsem očekával, k důvodu nekatolický je nutné přidat důvod energetický.
Jako maketu věže jsem použil jeden metr vysoký mramorový šestihran o hmotnosti asi 200 kg a postavil jsem jej do energetické zóny. Pro přehlednost nebudu jeho energetickou hodnotu konkretizovat a označím ji jako základní. Bronzový odlitek zvonu o hmotnosti 1,5 kg jsem umístil na maketu věže (srdcem dolů) a po krátké době se její základní hodnota zvětšila téměř na trojnásobek. Při umístění opačném, (srdcem nahoru) se základní hodnota věže zmenšila asi o 20%. Tento pokus jsem mnohokrát opakoval, vždy se stejným výsledkem.

Hodnocením historických věžových staveb z energetického hlediska nelze začít jinak než v Babylóně. V centru každého babylónského města se nacházel posvátný okrsek s chrámy, královským palácem a věžovou stavbou, kterou nazývali zikkuratem. Největším zikkuratem byla Babylónská věž, postavená na základech devadesát metrů širokých, a devadesát metrů byla i výška této věže. Třicet tři metrů bylo vysoké první poschodí, osmnáct druhé, po šesti metrech třetí, čtvrté, páté a šesté. Patnáct metrů byl vysoký chrám babylónského boha Madruka, pokrytý zlatem. Uvnitř chrámu byla umístěna socha boha Madruka z ryzího zlata. Stavba věže byla ohrazena okružní zdí, o kterou se opíraly nejrůznější budovy sloužící kultovním účelům. Stavebním materiálem pro babylónské stavby byly nepálené