Strážný duch křivoklátských lesů

 

"Tu v křivoklátských lesích zjevuje se duch Dyma, o tom mě strýc i tetka nejednou povídali. Různě vypadá: jednou skáče plaménky po lese, podruhé hoří v houští jako rozežhnutá svíce. Můj strýc ho viděl, jak letěl jako ohnivý drak s usedl na vysokou skálu nad lesem, a dědkovi se zase zjevil v podobě ohnivého sloupu. Stál ve stráni na mýtině, tiše, ani se nehnul a hořel a hořel."

"A co děd?"

"Křižoval se a utíkal, protože byl lichý."

"Jak lichý?"

"Dyma duch lidem nic neudělá, potká-li je a jsou-li v počtu sudém. Jsou-li však v lichém..."

"Tak i my," a Martinovi oči stočily se po druzích, jako by je počítal, "my jsme tři..."
 

Tak to napsal Alois Jirásek v první kapitole románu  Mezi proudy. Je zřejmé, že vtělil do svého díla autentické vyprávění, jak je při svých prázdninových cestách slyšel od lesníků a uhlířů z Křivoklátských lesů.

 
Legenda - duch Dyma

Zdejší legendy o Dymovi se tradují od nepaměti; lesní duch má ve své oblasti podobné suverénní postavení jako mnohem populárnější Krakonoš v Krkonoších. Na rozdíl od rozšafného spravedlivého hajného Krakonoše díky vlasteneckým pohádkářům však duch Dyma pozornosti unikl. V pověstech dál přežívá v původní, syrové - a dá se říci, že doslova surové a kruté - podobě. Možná vyjadřuje nelítostný zákon divočiny; například prý měl velkou radost z polomů a lesních požárů, které často svým lítaním rozdmychával. Někdy uhlířům se škodolibým potěšením rozmetával milíře, jindy přepadal prospektory, horníky a hledače pokladů a honil je po celém lese, protože vše, co bylo ukryto pod zemí, považoval za své výsostné vlastnictví. Byla tu snad vazba na podzemní ložiska kovů a body určitých elektromagnetických anomálií? Z tohoto hlediska je totiž zajímavé tvrzení, že koho Dyma dostihl, toho až k smrti sešvihal ohnivými pruty. Někdy dokonce těla nebožáků roztrhal na kousky a ty rozházel po okolí. Jeho spojitost s ohnivým drakem, ohnivým mužíčkem a bludičkami je bezesporu zvláštní.

 
Druhá pověst

Bude tomu již skoro dvě stě let, co parta dřevorubců mýtila les nedaleko dvora Požáry, v místě, kterému se říká Turkův luh a které leží téměř naproti zříceninám Jivna, na protilehlém břehu Klíčavy. Dnes je od hradu odděleno vzdutou hladinou přehradní nádrže; tehdy se v údolí kolem potoka rozkládaly obtížně schůdné bažinaté louky.

Prudká bouře donutila dřevorubce přerušit práci a hledat úkryt v nedaleké lesní boudě. Když konečně hučící vodní příval přestal bubnovat na střechu a burácení hromu zaniklo v dálce, vyšli ven. Les rozpálený horkým letním dnem a nyní prudce zchlazený, tonul v bělavých parách, jejichž potrhané cáry se vznášely mezi stromy jako dým ze stovek milířů. Najednou pozornost dělníků upoutalo zvláštní světlo, vystupující z močálů u Klíčavy. Neustále měnilo tvar: Jasně plápolající plaménky se třepotaly ve vzduchu jako hořící svíce a občas se spojily do mocného ohnivého sloupu.

Jeden z dělníků se nakonec rozhodl, že tomu musí přijít na kloub, že se půjde podívat, co to vlastně je. Pustil se strání dolů směrem ke světlu, probleskujícímu mezi stromy, a brzy jim zmizel z dohledu v hustém mlází.

Také světlo krátce na to zmizelo. Ale kamarád se nevracel! Začali na něj volat, houkat, pískat. Marně. Po hodině se dělníci konečně rozhodli, že ho půjdou hledat. Utvořili rojnici a krok za krokem postupovali k močálu. Po několika stovkách metrů se jim naskytl hrůzný pohled: v kalužích zatopené louky leželo kamarádovo tělo roztrhané na kusy!

Hajný je později poučil, jak strašné chyby se mladý dřevorubec dopustil, když se chtěl ke světlu přiblížit - a navíc sám! Lichý počet osob je při setkání s ohnivým démonem zdejších lesů, kterému se říká Dyma, velmi nebezpečný.

 

Pověsti o Dymovi jsou rozšířené po celém Křivoklátsku. Protože se nejčastěji zjevuje po bouřích, dá se předpokládat, že se jedná o elektrický výboj, možná dokonce několik druhů výbojů, které známe jako nebezpečné kulové blesky a prakticky neškodné ohně sv. Eliáše. Možná bychom našli i fyzikální vysvětlení pro tvrzení, proč Dyma agresivně napadá lidi, kteří se k němu přiblíží v lichém počtu. Sám člověk je totiž nositelem určitého elektromagnetického náboje. Záleží potom na tom, jestli bludný výboj, putující lesem, je nabitý souhlasně nebo opačně, jestli ho člověk přitahuje nebo odpuzuje. Dvojice, čtveřice či šestice lidí, pohybující se společně, může vytvářet "uzavřené neutrální pole". Když jsou však lidé v lichém počtu, pak je jejich pole v nerovnováze a "ohnivý Dyma" má snahu stát se jejich "doplňkovým nábojem". Toto nastolení stavu fyzikální rovnováhy má ovšem pro zúčastněné osoby neblahé následky.

 

Ducha Dymu lze sice vysvětlit "vědecky", jeho existence se však tímto výkladem nestává o nic méně tajemnou; kromě toho obsahuje ještě další roviny, které bychom mohli nazvat mystickými.  


Zdroj: O. Dvořák - Tajemné stezky - Křivoklátským královským hvozdem